Jdi na obsah Jdi na menu
 

Literární noviny 7.8.2009

Seznamte se: David Růžička

 

Narozen v Kolíně (1973), vyrůstal v Cerhenicích. V letech1987-93 studoval klasickou kytaru na plzeňské konzervatoři. Pracoval mimo jiné jako učitel hudby, myč nádobí, hudebník v orchestru, v současnosti sanitář v domově důchodců v Praze. V roce 2006 vydal sbírku „Posmrtný život mouchy“, v roce 2008 sbírku „Jakýpacopa? Písně pana Opa“.

 

Vyšly vám dvě sbírky u respektovaného nakladatelství Pavel Mervart. Jak to vypadá se třetí?

 

Je hotová, teď v létě proběhnou korektury a začátkem podzimu by měla vyjít.

 

Vyrůstal jste na vesnici, žil v Kolíně, Plzni, porůznu v Praze.

 

Vždycky když řeknu, že jsem se narodil v Polabí, lidé se ptají, jak se tam člověku může líbit. Přitom Polabí má úžasné kouzlo, je to otevřená náruč. Navíc jsem celé dětství strávil na kopci, protože u Cerhenic se už ta nížina zvedá a všude máte fantastický výhled, někdy až na Sněžku.

V Plzni to bylo nádherných šest let „na konzervě“. Intenzivní studium hudby, kromě ní jsme nic neznali, nic jiného pro nás neexistovalo. Z některých výborných přátel jsou dneska úžasní muzikanti. Také jsem se tam ale poprvé setkal s poezií, a to v osobě plzeňského básníka Romana Knížete.

Praha byla moje vysněné město, přišel jsem do ní v devadesátém třetím a vracet se do ní budu, i kdybych bydlel někde jinde.

 

Teď jste Praze, pracujete ve starobinci.

 

K práci sanitáře jsem se dostal náhodou a dodneška jsem za to vděčný. Nastoupil jsem nejdřív do Kolína na „civilku“, pak jsem byl převelen do Prahy. Službu jsem dodělával v prádelně, což byla skvělá práce – cpete pračky, mandlujete, překládáte prádlo a nad tím můžete přemýšlet o tom, co zrovna čtete. Pak jsem si udělal sanitářský kurs a pokračoval jako sanitář. Tu zkušenost jinde nenajdete. Prvních pět let jsem s tím bojoval, ale dneska nelituju. Dělám to už třináctý rok a zůstanu tam. Třeba mě tam pak na stará kolena strčí na nějakou cimru.

 

To prostředí je dost šílené, pravidelné návštěvy márnice člověka spolehlivě posunou k vyššímu náhledu.

 

Každý, kdo tam pracuje, se tou smrtí zabývá a, pokud tam vydrží takhle dlouho, začne ji brát jako tu nejpřirozenější věc na světě. Jako když třeba dostanete chřipku.

 

Je u vás důležitá víra v přesah života vezdejšího, nebo spíš čtete vědeckou literaturu?

 

Obojí. Vědeckou literaturu čtu jako laik, takže hlavně tu popularizační. Dawkinse, Hawkinga, ale i Koukolíka… Otázky stvoření vesmíru, stvoření světa, genetiky. Sobecký gen je strašná kniha, tu miluju i nenávidim. Ale fascinuje mě i memetika, sestra genetiky.

 

V kontrastu se stálou prací a životním nadhledem dost často měníte adresu.

 

To je otázka ryze finanční. V Praze jsem se za těch 16 let stěhoval asi třináctkrát.

 

S kartáčkem na zuby a slipama…

 

Přesně tak. Ale zase jsem bydlel na úžasných místech, třeba v jednom podkrovním pokojíku v Mostecké. Vystudoval jste klasickou kytaru, ale jedné noci jste ji pověsil na hřebík a začal psát. Jak k tomu zlomu došlo? Zrálo to delší dobu, ale to rozhodnutí pak skutečně přišlo jeden jediný večer, když jsem si uvědomil, že takovou muziku, jakou bych hrát chtěl, nebudu nikdy umět hrát. Chtěl jsem dělat – nebudu říkat jazz, to je dneska pofidérní termín - řekněme improvizovanou hudbu. Ale tehdy jsem si přiznal, že na tuhle úroveň prostě nemám. Bylo to dost příšerné zjištění, po těch dvanácti letech intenzivního učení se na nástroj. Od toho večera stojí kytara u bráchy opřená o zeď a bydlí v ní pavouci.

 

A proč jste místo muziky zvolil zrovna psaní?

 

To bylo právě kvůli Romanovi Knížeti. Asi, nejspíš. Je pravda, že v pátém šestém ročníku jsem zase začal číst a ovlivňovali mě lidi o 15 až 20 let starší, kteří si nás tam vzali pod křídla a dávali nám knížky, které bychom si mohli přečíst. A z respektu k nim jsme to četli, ti lidé měli hodně za sebou. A nad těma knížkama mě začalo lákat vyjadřovat se slovem. Napsat větu, která by dávala smysl – oni muzikanti mluví dost osobitě. A stejný šok jako tehdy, když jsem si uvědomil, že nebudu muzikant, bylo hledání té vnitřní struny pro psaní – ten čas, než jsem přestal „básnit“ a začal psát to svoje. Vlastním přirozeným jazykem.

 

To, co by se u muzikanta čekalo, dost ve svých textech potlačujete. Rytmus, rýmy, striktní dodržování přízvučných a nepřízvučných dob…

 

To ano. Ale mám rád přerývané věci, komplikovaný rytmus, to je ta záliba v improvizované nebo latinskomerické hudbě. Nemám rád ty masomlejnky. A také vím, že nemám na to psát alexandriny. I u jiných autorů mě baví, když si dovolí ten komfort a mají tam chybu. Jen je nutné o nich vědět a dát je tam s nějakým záměrem. Aby se člověk nemusel zbytečně chytat za nos.

 

U obou sbírek jste si vyhrál s kompozicí. Jak se od sebe liší?

 

Ta první sbírka je spíš deníková a je řazena do osmi oddílů, což ale vzniklo až zpětně. Původní byla kostra asi dvaceti textů, na ní se pak nabalovalo maso těch dalších, až vznikl celek, který mi dával sice určitý smysl, ale kvůli rytmu nebo tepu – který je důležitý pro verš i pro celou sbírku – je bylo lepší rozdělit do těch osmi částí.

 

A druhá sbírka?

 

Po té první přišla i výzva, jestli bych byl schopný napsat sbírku, která by byla vystavěná jako jeden celek, i když by jednotlivé texty byly samostatné. U té druhé sbírky to ještě není ten případ, je tam nakonec částí pět, ale tam si o to zase řekla ta forma – neměla původně kostru, ale jednotlivé texty se nakonec rozlily do tří čtyř okruhů, které propojovala hlavní postava. Je tam úvod, závěr a předposlední část to prolomí, zpochybní tu hlavní postavu. Viděl jsem to celé jako film. Vím, že to bude znít blbě, ale když se dívám na čistý papír nebo monitor, vidím to jak časoprostor, kde se odehrává příběh. A z něho já můžu jednotlivé střepy vytáhnout a zapsat jako básně.

 

Takže další logický krok je napsat jednolitý příběh.

 

A to je ta třetí. Ta není členěná vnitřně vůbec. Má třeba svoje stop-timy nebo se běh někde zpomalí, ale není to řazené do nějakých oddílů.

 

Zmínil jste film. Jaké filmy jsou vám nejbližší?

 

To je dost široké, od Vláčila nebo Tarkovského po Larse von Triera. Ale stejně by u mě nakonec asi vyhrál Oldřich Lipský. Nepředstírá, že se díváte na něco jiného než na film. A navíc u něj nevidím rozdíl mezi divákem dětským a dospělým. Přitom je to chytré a má to výborné Brdečkovy scénáře s krásnou poetikou i češtinou. Těžko bych obdivoval Markétu Lazarovou v osmi letech. Jako kluci jsme si filmy vyprávěli a to bylo nádherné. Často lepší, než když jsem ty leckdy slátaniny potom skutečně viděl. Film je skvělý, ale zároveň je to i zloděj fantasie.

 

Druhá sbírka je věnovaná Františku Skálovi. Proč? A ví o tom Skála?

 

Neví. Ani jsem mu to neposlal, nějak jsem nenašel odvahu. Ale mám ho strašně rád, on a Jaroslav Róna mě taky trochu formovali. Ta jejich skepse, která v 80. letech byla nutná, protože to vypadalo, že komunismus tu bude navěky. A zároveň tomu čelili vtipem. To je jediná možnost, jak tomu čelit, pokud člověk nechce být zvíře a někoho střílet.

 

Nebo skončit v depresích jako třeba Jan Zábrana.

 

Přesně, to by bylo kontraproduktivní a jeho to vlastně zničilo. Ale u toho Skály mě baví dvě věci: povyšuje hru na umění, i když to zní banálně. A také jako Lipský nerozlišuje mezi dospělým a dítětem, aspoň to tak vnímám. Výstavu v Rudolfinu jsem prošel několikrát a vždycky jsem tam strávil aspoň tři hodiny. Mimo jiné i ta koncepce byla skvělá, zasáhlo mě to jako celek do srdce.

 

S výtvarnou hrou souvisí i grafická úprava některých vašich textů.

 

Určitě, ta výtvarná podoba básně je pro mě taky důležitá. Ale nesmí to být prvoplánové, aspoň se o to snažím. Poezie je kód a některé texty si o to řeknou. Tam jde o to propojení, aby si grafická forma s obsahem textu byly v rovnováze, text by měl obstát i sám o sobě.

 

Prostředí zachycujete s respektem, zato člověka s humornou i vážnou skepsí. Zejména sebe i muže obecně.

 

To asi jinak ani nejde. K prostředí člověk musí mít respekt. A člověk je srandovní, muži tuplem. S tou svojí posedlostí výjimečného tvora, který odděluje sebe a okolí, jako kdyby sám nebyl prostupný a nebyl jen čirou součástí toho všeho. S dojmem, že převyšuje prostředí, přitom ale prostředí převyšuje jeho. Sebeuvědomění je pro člověka jednak evoluční dar, jednak největší prokletí.

Druhá rovina je ta, že si vždycky, když je řeč o velkých státnících, myslitelích, umělcích, vědcích atd., představím jejich manželky, maminky, tchýně. Nemám moc rád ty glorifikace, kdy se z muže stane sádrová busta.

 

Na vašem posledním čtení v Unijazzu hráli Marcel Bárta a Dorota Bárová z Tara Fuki. Chystáte spolu něco dalšího?

 

Jsou to mí velcí přátelé a já jsem za to hrozně vděčný. Spolupracovat s takovými muzikanty je splněný sen. Prvotně jsem chtěl Marcela Bártu, protože to je kámoš a patří k té skupině asi dvaceti muzikantů, kteří u nás dělají jazz na světové úrovni. Ale neodvážil jsem se ho oslovit, přišel s tím sám, když si přečetl tu druhou sbírku. Ona je vedle Skály věnovaná také jemu – a on to pochopil a ozval se mi. A hlavně se líbila Dorce, Marcelově partnerce, a ta to vlastně spustila. Dohodli jsme se, že uděláme pásmo předem dohodnuté textové struktury, do které půjde improvizační hudba. Jsme tam rovnocení partneři. A plánujeme společně další pásma, pokud možno v Jazz Docku na náplavce na Janáčkově nábřeží. Je to prvotřídní místo. Hrají tam hráči z celé Evropy, často do rána a na vysoké úrovni, která přesahuje ten český bahňák. Nemyslim si, že by jenom knižní podoba byla pro poezii dostačující. Právě na těch čteních pak za mnou přijde pár lidí a řeknou, že konečně pochopili, co to píšu. Je to živý kontakt a to je nejvíc. Přijďte.

 

Vojtěch Probst, Literární noviny, 7.8.2009

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář