Jdi na obsah Jdi na menu
 

Nový Prostor č. 386/2011

18. 2. 2014

Básník moderního jazzu

 

V pořadí čtvrtá sbírka Davida Růžičky, jednoho z nejsamorostlejších tuzemských básníků, osloví zejména toho, kdo je již znaven lyrikou a ustrnulými způsoby užívání jazyka.

 

Za jazzové básníky byli dříve považováni např. Josef Kainar nebo Václav Hrabě. Na okraji každodenního básnického dění, aniž by přispíval do některého literárního časopisu nebo chodil s alespoň některou z básnických part pravidelněji do putyky, dnes vzniká u Davida Růžičky (nar. 1973) poezie jazzu moderního. Kdo měl to štěstí, mohl si v posledních dvou letech v pražském klubu UniJazz nebo v prestižním Jazz Docku poslechnout vystoupení nevšední trojice – saxofonisty Marcela Bárty (Vertigo, NUO), violoncellistky Doroty Barové (Tara Fuki, Vertigo) a právě básníka Růžičky. Pásmo jeho textů doplňující se s hudebními improvizacemi pokaždé spolehlivě vtáhlo posluchače do světa vlastních zákonů.

 

Cesta za slovem

 

Sbírka „Hory na hurá“ samozřejmě nespadla s nebe, vedla k ní jak poměrně bohatá cesta životní, tak i ne úplně krátká pěšina tvůrčí. Na počátku nebylo slovo, ale plzeňská hudební konzervatoř, ke Růžička vystudoval klasickou hru na kytaru. Tamtéž se váže i setkání s básníkem Romanem Knížetem na jeho veřejných čteních a objevení si poezie jako prostředku sdělení. Krátce po studiích opřel kytaru o zeď a během civilní služby jakožto sanitář v kolínské nemocnici a v záběhlickém starobinci se začal naplno věnovat psaní. Přestože se vždy držel spíše stranou dění, vydalo mu postupně čtyři sbírky nakladatelství Pavel Mervart, pod něž spadá i prestižní Edice současné české poezie. Zároveň pronikl i do premiérového ročníku sborníku nakladatelství Host „Nejlepší české básně 2009“, jenž uspořádal Karel Šiktanc.

Na jednotlivých sbírkách je jasně patrný chronologický vývoj od milovníka lyriky Skácelovy, Reynkovy či Blatného po čím dál svébytnější texty a experimenty. Tak jako samořezný šroub proniká léty dřeva, tak se i Růžička noří do sebe a sdělení jeho textů je čím dál zahalenější hrou s jazykem, z níž občas vyšlehne pozoruhodná osobní zkušenost či postřeh. Zatímco první sbírka „Posmrtný život mouchy“ (2006) je složena z převážně lyrických textů a příběhů vyprávěných volným veršem, již ve sbírce druhé, „Jakýpacopa? Písně pana Opa“ (2008), najdeme několik textů rozdělených do vícehlasu či sestavených do apollinairovského kaligramu. Největší zlom přichází se sbírkou třetí, „Totok etudy“ (2009), kde si Růžička vymyslí i vlastní jazyk a sbírku prokládá učebnicovým přehledem slovíček.

 

Hory na hurá

 

Zatím poslední sbírka má v sobě od všech předchozích kousek. Opět tu najdeme básně vícehlasé i kaligramicky uspořádané, např. do tvaru špičaté hory, kterou je nutno číst odspodu a kde text připomíná cestu šplhající po svazích kolem dokola až k vrcholku. Hudebnost je zde dána nejen různým užíváním citoslovcí typických pro muziku či píseň, ale i básněmi s pravidelnou sylabotonikou v řeči vázané, přestože volný verš je autorovi bližší. Slovní zásoba je někde obohacena vlastními novotvary, evokujícími vyprávění venkovských tetek. Krátká minidramata nezapřou Wernischovo kmotrovství, daleko blíže však mají k dadaistickým situacím než k jeho úsměvné jednoduchostí.

Jako již ve sbírkách předchozích, i touto nás provází jedna postava jakožto průvodce – zde hlavní hrdina Tolkienovy pohádky „Nimralův list“, který je jakýmsi Růžičkovým alter egem (nebo možná i naopak). Zatímco v současných Čechách je rozšířené outsiderovství poněkud trapných postav (zejména ve filmu), Nimral a potažmo i Růžička ve své básnické stylizaci jsou spíše osoby plně zaujaté svým tvořením i svým světem a nechápající příliš ani sebe, ani svět okolní a jeho procesy, jež je mají v hrsti. …všechny mé vzpomínky prorostly rajčaty / kedlubnou / mrkví a žížalou / a v kůlně mám / považte / stojan a barvy / zkrátka / myslím si / že jsem se jednoho dne /prostě rozhlédl kolem záhonků / a od té doby / to tu poznávám .

Přestože Růžičkovy básně obstojí samostatně na papíře, recitovány jako kdyby se stávaly trojrozměrnými, a to nejen díky vícehlasu či hudebnímu doprovodu. Stálo by za úvahu, zda příště místo další sbírky nevydat CD se záznamem z vystoupení s výše uvedenými muzikanty. Vzhledem k tomu, jak často obecně bývají veřejná čtení poezie toporně nudná záležitost vyhrazená katakombám, kde se přednášející dělí o pozornost s půllitry piva, má Růžička v tomto ohledu značný náskok před ostatními - prvotřídní moderní šmrnc.

 

Vojtěch Probst, literární recenzent

David Růžička: Hory na hurá, nakladatelství Pavel Mervart, 2011

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář