Jdi na obsah Jdi na menu
 

Posudek na grant 2013

18. 2. 2014

symbol_4.jpgÚSTAV PRO ČESKOU LITERATURU AV ČR, v.v.i. Na Florenci 3/1420, 110 00 Praha 1,  234 612 111, FAX 224 818 437

 

V Praze 1. 7. 2013

 

Věc: Posudek rukopisu Davida Růžičky Veřejný hudlant / Horizont událostí

 

David Růžička (1973) dosud vydal čtyři básnické sbírky: Posmrtný život mouchy (2006), Jakýpacopa? (2008), Totok etudy (2009) a Hory na hurá (2011). Jeho tvorba (o hudebně-literárních projektech realizovaných spolu s jazzovými muzikanty nemluvě) přesto zůstává na okraji zájmu literární kritiky. Jsem přesvědčen, že zcela neprávem. Originalita a vyzrálost Růžičkova psaní je dobře patrná i na předloženém rukopise.

Svou novou sbírku prezentuje Růžička de facto jako dvě sbírky v jedné – tohoto efektu dosahuje velmi jednoduchým způsobem: zpředu je sbírka označena titulem Veřejný hudlant, zezadu zase titulem Horizont událostí. Čtenář je tak vyzván, aby texty zařazené do sbírky četl v jednom ze dvou možných pořadí a nebo ještě lépe v obou pořadích po sobě a sledoval proměny významů a efektů, které se dotýkají básní seřazených v tom či onom sledu. – Už tato drobná kompoziční hříčka ukazuje na dvě základní kvality Růžičkovy sbírky (respektive autorova stylu). První z nich je již zmíněná hravost, která prostupuje sbírkou od roviny kompoziční až po jazykové detaily jednotlivých veršů. Lyrický subjekt Růžičkovy sbírky je až dětsky bezprostřední, hravý, okouzlený, svět vnímá s jasnou a radostnou myslí. Tematizuje primárně peripetie intimních mezilidských vztahů, činí to ovšem bez nadbytečného zavádění čtenáře do autorova privátního světa, jak se dnes v poezii často děje. Růžička jde naopak za povrchovou dokumentárnost, nepotřebuje přitom ale ani „čarovat“ s mlhavými symboly a pojmy ukazujícími snad jakési milostné metafyzice – zůstává básníkem i tam, kde velká část ostatních se propadá na úroveň veršujících ztroskotanců. Zůstává básníkem, neopouští zkoumavý, nesamozřejmý a jistě taky fascinovaný pohled na jazyk, k libovolnému tématu jde skrze reflexi řeči a trhlin v ní, emoce nepojmenovává, ale evokuje melodií verše či lyrickou vizualitou textu. Mezilidské vztahy jsou dominantním, ne-li jediným tématem sbírky, ale zároveň o ně vůbec nejde, jde o slova a způsob jejich použití, jímž se o tematizovaných skutečnost referuje.

Druhou z avizovaných kvalit Růčikovy sbírky je problematizace samotné techniky čtení. Materialita či technika čtení Růžičku ve sbírce vskutku velmi zajímá, opakovaně se k ní vrací. Klade si prostou otázku, jak se promění vyznění sbírky básní, když ji někdo přečte od poslední básně k první. Jak se promění čtení, když čtenáři nastavím drobné grafické překážky? Zároveň tímto způsobem učí čtenáře znovu číst – ať už řazením variant textů vedle sebe nebo jednoduchým grafickým zásahem do verše během něhož vymizely mezery a s nimi mezislovní předěly. Oči a mysl pak slovo rázem vnímají jinak – hledají ho. A to už je základ básnického úspěchu. Přinutit čtenáře aby přestal číst, a začal hledat a hrát si. Tvořit.

Na Růžičkově sbírce se stránku za stránkou přesvědčujeme, že v jeho pojetí se poezie píše v první řadě z radosti ze samotného psaní. Texty sálají vitalitou, lehkostí a právě již zmíněnou radostí z tvorby. Skoro až máme chuť na prázdná místa stránek zkusit napsat cosi podobného, vlastního a radovat se spolu s autorem z možnosti tvořit a hravě zacházet se slovy. A to je velmi osvěžující tón v současné české poezii, která se bere snad až příliš vážně a z níž poetistický duch radosti a okouzlení téměř vymizel.

V Růžičkově pojetí báseň nemusí usilovat vůbec o nic. Jen být sama sebou. Tento postoj je pochopitelně diskutabilní. A je si toho vědom sám Růžička. Vyrovnává se s touto skutečností prostřednictvím jemné ironie, sebeironie a žertovného tónu. Ironických odstup je patrný i v sebereflexivní, nenuceně metaliterání způsob vnímání poezie.

Kniha funguje jako velmi dobře promyšlený celek, jako soubor textů napsaných čistým a vyzrálým stylem (patrným už na vynalézavých rýmech) a zároveň je to kniha, která znepokojí čtenáře už při prvním kontaktu a přinutí ho aktivně se podílet na mentálním konceptu, který dá tomuto někdy až iritujícímu útvaru nějaký zastřešující smysl. Nejde tedy o konceptuální poezii, jak se o ni řada současných autorů pokouší, ale o výzvu ke konceptuálnímu čtenářství. A to rozhodně není míň. Spíš naopak.

Plně doporučuji rukopis Veřejný hudlant / Horizont událostí k přidělení finanční podpory a k vydání.

 

PhDr. Karel Piorecký, Ph.D.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář