Jdi na obsah Jdi na menu
 

Recence na grant 2013

18. 2. 2014

Je tu pátá sbírka Davida Růžičky a zasvěcení právem zbystří. A budou také odměněni – „Veřejný hudlant/Horizont událostí“ je autorovou sbírkou nejvyzrálejší.

 

V zásadě vychází ze sbírek předchozích, najdeme zde pro Růžičku typické záležitosti – od osobně laděného vyprávění volným veršem po jazykové a grafické experimenty, kde kaligram je nejkrotší použitou formou. V rámci grafického zpodobnění textů pak dává smysl i jinak v české poezii již tradiční válka vyhlášená pravidlům interpunkce či psaní velkých a malých písmen. U některých pokusů můžeme mít dojem, že se v české experimentální poezii již objevily, ale Růžička si na rozdíl od nespoutanějších odvážlivců dává dobrý pozor, aby metoda nebyla zajímavá na úkor obsahu. Hravost určila i řazení básní v knize – trochu cortázarovsky ji lze totiž číst jako jednu sbírku od začátku do konce a sbírku druhou od konce po začátek. A vůbec to není jen pouhý „studentský“ nápad nebo naprázdno vyznělé gesto. Považuju-li tuto sbírku za nejvyzrálejší, pak právě proto, že je ořezaná od některých nápadů ze sbírek předchozích, které naplno nevyzněly (např. nedotažený vlastní jazyk v „Totok etudy“).

 

Jedné věci si však osobně cením u Růžičky nejvíce: oproti drtivé většině autorů mladší a střední generace už v předchozích sbírkách dokázal, že má schopnost zformulovat myšlenku a nenásilně ji do básně včlenit. Česká poezie je po technické stránce přeplněna popisností, což bývá dědictví četby Skácela, Halase a dalších předních lyriků. Růžička se popisnosti nijak nevyhýbá, bez ní také těžko vyprávět, jenomže má i v lyrice nejen oči, ale za nimi také mozek a umí ho zatraceně dobře používat. Jeho poezie je při vší hře poezie kontemplativní, neustále přemýšlející, přemítající a vždycky překvapivá, ať už vytváří situace či vypráví příběh. A nemenší plus je po stránce pocitové prazákladní nadšení ze světa a radost z prosté existence, v rámci níž lze tvořit, hrát a vyvádět.

 

Kolem „Rosenšterna“ Růžičky se mohou přehánět bouře sociální či politické, mohou vznikat a zanikat impéria finanční i vojenská – nic z toho jej nevytrhne ze soustředěného úsměvu zamyšleného nad pravidly i nahodilostmi individuálního života lidí, zvířat i věcí. Za světovou událost hodnou pozornosti by považoval, kdyby jednoho dne vyšla na obloze dvě slunce nebo kdyby vrabci začali mluvit. Nebo pokud by teorie superstrun prokázala, že se žádný Odysseus nikdy na Ithaku k Penelopé vrátit nedokáže. To samo není jistě nijak neobvyklé – nemalá část básníků má tendenci smést netrpělivě hřbetem ruky se stolu cokoli, co se přímo nedotýká jich a prostoru, v němž se pohybují. Jenomže již z výše uvedeného je patrno, že lyrická část Růžičkova duševního ústrojí je daleka toho, aby se po námětové stránce spokojila pouze se sebou samým. Jistě – oni on není z kamene a i v této sbírce najdeme několik krasosmutně křehkých míst, kde bilancuje dávno utrpěné životní ztráty. Avšak v drtivé většině jde o bytostné spojení s radostnou a přemýšlivou hrou.

 

Veřejný hudlant na začátku sbírky vykroužil patou na návsi svůj plácek a spustil. Při čtení v opačném gardu se s námi na konci zas loučí. Dělal, jak umí – a umí zručně, nápaditě a po svém.

 

Vojtěch Probst, literární recenzent

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

líbí se mi to

Jana18. 2. 2014 16:04

paráda